Práce na ručním papíře z let 2024–2026

Dílo českobudějovické terapeutky a výtvarnice Tamary Wortnerové propojuje dva zdánlivě neslučitelné světy, svět umění a fyzioterapie. Při bližším pohledu ale mají tyto dva světy k sobě mnohem blíže, než by se zprvu mohlo zdát.

Tamara Wortnerová se ve své terapeutické práci každodenně setkává s příběhy těla, naslouchá klientům a prožitky z těchto setkání následně promítá do obrazů. Zkoumání jemných vrstev těla a nervového systému ji před několika lety přivedlo k práci se systémem vody v těle, tzv. tekutinovým tělem, a tak se téma vody organicky „přelilo“ i do její výtvarné praxe.

Tekutost v těle vnímá Tamara Wortnerová jako životodárný princip, který při citlivém naladění můžeme prožívat, cítit jeho přítomnost, komunikovat s ním. Právě tuto prožitou zkušenost se snaží komunikovat svými obrazy. Chce ukázat, co vše nese proud řeky života, jak je život obsažený v každé kapce vody.

Nejde ale o pouhou tematickou inspiraci a vnějškový záznam. Malby a kresby pro autorku tvoří jakési zápisy, intuitivní protokoly zpracovávající ponory do vod a řek těla. Zkušenosti, které jsou do nich vložené, jsou hlubinné, ale přitom v terapeutické práci zcela konkrétní, i když v obrazech na sebe berou abstraktní formu. Plochy obrazu jsou postupně zaplněné nejen kresbou tužkou, ale i akrylem a akvarelem, v dalších vrstvách se přidávají nalezené přírodniny, mušle, pírka, ale také výšivka a krajky, ve snaze prostor co nejvíce popsat, zmapovat, dotknout se jej.

„Voda si vždy najde cestu, jejím principem je proudit, žít… je nesmrtelná jako lidská duše,“ říká Tamara. „Pozornost přítomnosti vody v těle, ono propojení se zázračnou řekou života léčí, spojuje, sjednocuje. Právě voda spojuje vše se vším, je v ní obsažen hluboký klid i divokost oceánu, šum malých říček a v sobě na chvíli uzavřený mikrosvět kapky. Ve vodě, stejně jako v duši je obrovská moudrost… Maluji otisky této komunikace, zdařile i nezdařile, ale doufám upřímně.“

Obrazy Tamary Wortnerové jsou otiskem vody a intuice v barvách a papíru, zrcadlením mikrosvěta a vesmíru, kapkami prožitku, ze kterých může vzniknout celá řeka.

Úvodní slovo k výstavě na Hojné vodě, 10.4.2026

Příběh, který vám budu vyprávět, jste jistě už v nějaké podobě slyšeli. Je to příběh Tamary, která od dětství chtěla být výtvarnicí, malovat a tvořit, ale život ji dovedl k tomu, že se stala něčím jiným – fyzioterapeutkou. Tyto dvě podoby Tamary k sobě pak nějakou dobu hledaly cestu, dokonce je možné i říct, že v některých obdobích spolu Tamara-Terapeutka a Tamara-Výtvarnice trochu bojovaly. A je to běžné, všichni, kdo se věnují výtvarničení mimo své povolání, mají někdy pocit, že aby mohli tvořit, musí své všední já „odstavit,“ potlačit, vypnout. Tenhle příběh má ale krásné vyústění: Pozoruji už nějakou dobu, kam se Tamařina tvorba posouvá, a mám velkou radost, že v obrazech z posledních let a měsíců, které vidíte i na této výstavě, obě podoby Tamary k sobě našly cestu, že se Terapeutka a Výtvarnice podporují, posilují a učí se od sebe navzájem. Na některých obrazech si pak i i doslova podávají ruce.

Tím, co je spojilo, je hlavní hrdinka dnešní výstavy, VODA. Voda, tady která není nějakým prázdným symbolem, ale životním principem. Voda, která je nejen kolem nás, ale i v nás.

Tamara Terapeutka se totiž – po letech strávených klasickou fyzioterapií a prací v nemocnici – začala v posledních letech věnovat kraniosakrální terapii, jemné technice práce s tělem, fasciemi a nervovým systémem. Až ta ji postupně přivedla ke zkoumání tzv. tekutinového a fasciálního těla, tedy systému vody v těle, který podporuje veškeré tělesné a tkáňové procesy.

Je těžké vysvětlit někomu, kdo praxi tekutinového těla nezažil, jak to celé funguje. Zjednodušeně se dá říct, že tento typ terapie staví na tom, že celý náš nervový systém se jakoby koupe v tekutinách, jejichž správné proudění posiluje a obnovuje nervovou kapacitu – proto je rozproudění vody v tkáních pro tělo tak vyživující. Pokud mluvíme o moudrosti či paměti těla, nebo dokonce i životadárnosti vody, mluvíme právě o tomto systému. Energetická práce s vodou v těle není žádné čarování, ale pochopení systému, toho, jak moc je pro nás VODA v nás i okolo nás důležitá.

Tamaře se tělo začalo ukazovat jako nekonečný životodárný oceán, a následně se stalo i velkou inspirací pro vlastní tvorbu – stačilo zpozornět a nechat tělo vyprávět příběhy, odkývat svá tajemství a dovolit jí tyto příběhy vtiskávat do obrazů. Tamara-fyzioterapeutka podpírá a obohacuje Tamaru-výtvarnici, obě nás učí vidět jinak, chápat, že jsme možná v našem běžném životním shonu pozapomněli na něco základního, důležitého.

Je tady ale i širší souvislost, kterou nám téma vody připomíná, obzvlášť silně pak na místech jako Hojná voda, kde byla v průběhu dějin voda uctívána. Vypůjčím si tady citát z nedávno vydané knížky enviromentální publicistky Rebeccy Solnit nazvané Začátek přijde, až všechno skončí (The Beginning Comes after the End, 2026). Solnit tuhle pozoruhodně optimistickou knížku napsala vědomě pro dobu, která v mnohých z nás vzbuzuje pocit, že se blíží konec světa. Vyzývá nás, abychom si uchovali naději a víru v život, vycházející z vědomí, jak moc propojeni – mezi sebou, s prostředím, kde žijeme, s moudrostí, kterou s sebou nesli naši předkové. Takhle krásně pak Solnit mluví o roli vody v tomhle uvědomění:

„Bez vody nedokážeme přežít víc než pár dní. Voda do nás vtéká a zase z nás vytéká, a je to ta samá voda, co někdy dříve tvořila oblaka, sníh, déšť, řeky, oceány i louže, – mohla být také nedávno v tělech jiných bytostí… V podstatě jsme stvořeni vodou, jsme jezero obalené kůží, ve kterém jen šplouchají různé názory a záměry, nebo ještě lépe řečeno – jsme sítí řečišť, potoků a pramenů, žil, tepen a vlásečnic, a všech těch měkkých částí mezi nimi.“

Na závěr chci zmínit ještě jednu hezkou, i když náhodnou, souvislost. Přišla jsem na ní až v momentě, kdy jsem ověřovala, zda nebyl název výstavy už použitý někde jinde. Ukázalo se, že pojem „vlny ticha“ se začal používat v roce 2020 pro jev, kdy se po celém světě ve vlnách začal ztišovat hluk a vibrace v závislosti na útlumu lidské aktivity při pandemii. Tato vlna ztišování postupovala od Číny, přes Evropu až po Spojené státy a ukázala, jak moc je naše počínání na této planetě hlučné. Až v nastalém tichu, kdy s člověkem spojené zdroje hluku náhle umlkly, bylo možné zaslechnout třeba původní hluk některých přírodních procesů, – bylo možné slyšet planetu, třeba velmi slabá zemětřesení, která by přístroje jindy v běžném provozu vůbec nezaznamenaly.

Dovolte mi na úplný závěr tento význam vln ticha využít jako metaforu: Stejně tak můžeme říct, že naše i těla k nám mluví, ale my je často překřikujeme a nechceme poslouchat. Někdy je nejtěžší jen být, mlčet a slyšet.

Přeji vám, aby vás obrazy Tamary Wortnerové naladily na vlny ticha, které vám umožní zaslechnout i ta nejlehčí a nejtišší zemětřesení vašich pocitů.